Denně zachraňoval životy svých pacientů. Ze dne na den se ale stal jedním z nich. Dnes se pražský neurolog Václav Lukáš snaží svými zkušenostmi z „obou břehů“ pomoci těm, kterým osud ovlivnila mozková mrtvice.

LN Pracoval jste řadu let jako neurolog, jenže v roce 2009 vás postihla mrtvice. A pak ještě několikrát. Dokázal jste se vrátit zpět ke své lékařské praxi?
Nedokázal. Zpočátku jsem nezvládl ani čtvrthodinové návštěvy. V současné době je tento čas přece jen delší, ale na práci v ordinaci to není. Život mě přivedl k založení webové stránky www.pomrtvici.cz, a tak se snažím pomáhat alespoň touto formou. Myslím, že počet unikátních návštěv více než tři sta denně je velice dobrý. Mohu tak pomoci lidem v krajně svízelné situaci.

LN V důsledku prodělané nemoci jste získal náhled i jako pacient. Co vás jako první trklo, že by mělo být při péči samozřejmostí?
Pohled je to jistě subjektivní. Ovlivněný závažností mé „příhody“ a dalšími okolnostmi. Nejdůležitějším faktorem působícím na zvládání této nezáviděníhodné situace je určitě chování ošetřujícího personálu. Nemocný zůstává člověkem a mělo by se s ním i tak jednat. Průpovídky: „Jednali se mnou jako s hadrem na podlahu“, „Připadal jsem si jako kus masa“ rozhodně nesvědčí o dobré situaci. Příčin je určitě víc. Jednou z nich je nedostatek kvalitních lidí, kteří by se o nemocné měli starat. Jedna sestřička na skoro dvacet pacientů není rozhodně schopná přistupovat ke každému individuálně. Dost času zabere zvládnout to nejpotřebnější.

LN Měl jste pocit, že byste jako lékař při své léčbě udělal něco jinak? Snažil jste se o postupech léčby s kolegy hovořit?
Debatovat jsem se snažil. Zejména proto, že jsem některé jako kolegy znal. V prvních dnech je ale člověk rád, že je. Že přežil. Snaží se důvěřovat, že všechno probíhá správně. Má především co dělat sám se sebou. Teda, pokud je schopen přemýšlet.

LN Jak jste říkal, založil jste webovou stránku. K tomu jste v letech 2012 až 2014 psal i blog na webu iDnes.cz, aby se vaše prožitky a rady dostaly k co nejvíce lidem. Čím to je, že na infarkt a mrtvici umírá nejvíce lidí, a přesto je ve společnosti o prevenci, léčbu a následnou rehabilitaci jen malý zájem?
Je to smutná skutečnost. Většina zdravých lidí je k preventivním opatřením lhostejná. Prevence je sice jednoduchá, ale společensky není příliš populární. Jednodušší je prodat klobásu, elektrokolo nebo pilulku na bezpracné hubnutí než někoho přimět ke zdravé, střídmé stravě a nazutí sportovních bot. Nehledě na to, že prevence není komerčně zajímavá. O léčbu se začne člověk kolikrát zajímat, až když je často pozdě. A navíc už nejde o prevenci, ale o „hašení požáru“.

LN Na webu radíte rodinným příslušníkům, kam se při rekonvalescenci obrátit. Upozornil jste, že sice existují organizace, které se snaží pomoci, nejsou ale centrálně koordinované. Můžete doporučit, kde tedy hledat prvotní informace?
Na svých stránkách umisťuji i odkazy na jiné užitečné weby. Třeba na Ergoaktiv (www.ergoaktiv. cz). Tuto organizaci jsem poznal i jako klient a mohu ji jedině doporučit. Soustřeďuje veškerou péči, kterou pacienti po propuštění z nemocnice potřebují. Snaží se pomoci i v začleňování do běžného života. Sídlí v Praze, ale pacienti dojíždějí i z větší dálky. Snažím se o zveřejňování takových zařízení, která jsem buď sám poznal, nebo mi je někdo věrohodný doporučil. Budu vděčen za další kladná doporučení. Rád bych zmapoval celou ČR.

LN Velkou roli u pacientů hraje psychika – strach, šok, sebelítost, stud. Že najednou není člověk soběstačný, že špatně mluví, či dokonce nemluví vůbec. Nebylo by dobré, aby už v nemocnici za pacienty docházel psychoterapeut?
Určitě by to bylo žádoucí. Měl by být u pacienta od prvních chvil. Hodně by mohl pomoci v motivaci ke spolupráci. Takový člověk musí cítit podporu okolí a hlavně musí vědět, co dál. A jak dál. Ideální je, když má před sebou postupné cíle. Splnitelné. Jejich dosažení motivuje velmi silně. Ani lidé z blízkého okolí, zejména rodina, by neměli zůstat bez pomoci psychologa. Oni nesou také velké břímě. Starost o věci, které byly víceméně mimo jejich záběr. Třeba jak se nemocnému příbuznému starat o auto, o dům, o domácí zvířata, kde jsou pojistky, jak vyprat…

LN Od vaší první mrtvice uplynulo deset let a pár měsíců – pozorujete posun v přístupu zdravotníků?
Medicína udělala obrovský skok dopředu. Technicky. Lékaři, kteří mohou do organizace zdravotní péče mluvit, se snaží, co mohou. Zlepšuje se dostupnost první pomoci. Vznikají specializovaná centra pro záchranu pacientů s cévními onemocněními, včetně cévní mozkové příhody – cerebrovaskulární a iktová centra. Mnozí z těch, kdo se podílejí na zdravotnické péči, si ale zřejmě stále neuvědomují, že pacient je konkrétní člověk. S minulostí, která mnohdy zasluhuje obdiv. Často by možná stačilo představit si, že dotyčný je někdo blízký. A položit si otázku, zda bych se takto choval.

LN Všichni lékaři se shodnou, že důležitá je prevence – upravit stravování, hýbat se, nekouřit. Přesto má zvýšený cholesterol v Česku většina populace. Vy jste byl aktivní sportovec, kde jste udělal chybu?
Zdá se to být lehké. Jednoduché to ale není. Chce to pevnou vůli. A dodržovat základní opatření, kam patří kromě dostatečného pohybu a správného stravování také mít dostatečný odpočinek a nestresovat se. To byl právě můj problém. Neuměl jsem dostatečně odpočívat. Ve společnosti, která vyžaduje od lidí vysoký výkon, se na tento faktor zapomíná. Nenechte se vyždímat jako citron!