Nevládní organizace Růžový panter podala k Nejvyššímu správnímu soudu poměrně rozsáhlý návrh (zhruba 20 stran textu plus přílohy) na neplatnost přímé volby prezidenta. Důvod udala jednoduchý: kampaň Miloše Zemana označila jako nečestnou a nepoctivou podle § 35, odstavce 2 zákona o volbě prezidenta republiky („Volební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech zveřejňovány nepravdivé údaje“).

Zemanovi Růžový panter konkrétně vyčítá, že:

1. lhal o svém odstřižení se od Miroslava Šloufa,
2. on, jeho tým a nespecifikovaní další lidé vytvářeli lživý dojem, že Schwarzenberg není Čechem a že podporuje vracení majetku odsunutým (vyhnaným) českým Němcům,
3. veřejně lhal, když tvrdil, že jej podpořily osobnosti, které to neudělaly (sepisovatelé návrhu mají na mysli Vladimíra Franze).

Nepřísluší mi hodnotit, zda a do jaké míry jsou tato tři tvrzení Růžového pantera pravdivá (prezidentské volby z různých důvodů zpochybnilo dalších zhruba čtyřicet osob a sdružení) a zda jsou natolik závažná, že by Nejvyšší správní soud měl proti volbě prezidenta nějak zakročit. První přímá prezidentská volba, zaplaťpánbůh, skončila a tyto dozvuky snad přežijeme.

Nejpodstatnější ale je, že Růžový panter spolu s dalšími svůj návrh zpochybňující volbu prezidenta vůbec vzneslNejpodstatnější ale je, že Růžový panter spolu s dalšími svůj návrh zpochybňující volbu prezidenta vůbec vznesl. Je to dobře, a nejen proto, že alespoň budeme vědět, na čem jsme. Dostáváme se totiž k onomu „pokroku“.

Růžový panter totiž existuje již nějakých deset let, a tak mohl vznést stejný protest na zneplatnění voleb již v roce 2006, kdy byla pár dní před volbami do poslanecké sněmovny v roce 2006 zveřejněna takzvaná „Kubiceho zpráva“. Nic takového jsem však nezaznamenal. Zřejmě tehdy Růžový panter ještě provozoval takzvaný ketman.

V muslimském světě tento způsob chování vykonával člověk (je možné, že to tak je označováno dosud), který poznal pravdu, ale věděl, že kdyby ji veřejně vyjevil, byl by vystaven hanbě, byl by vláčen ulicemi, pranýřován, možná i zabit, a proto se přizpůsobil a pravdu si ponechal jen pro sebe. Mlčel, nebo klidně i poznanou pravdu veřejně tupil a vysmíval se jí. Vnitřně se ale cítil nadřazen nevědomé společnosti.

Po prezidentské volbě jsme se tedy od ketmanu posunuli k veřejnému sdílení svých pochybností a přesvědčení, a to je přece pokrok hodný oslav. Nic neskrýváme, jsme transparentní. Někteří dokonce nemají problém tvrdit, že Zeman není jejich prezidentem – to už je úplný happening.

Tento způsob svobodného a kritického myšlení si pamatujme pro případ, že bychom se někdy museli ozvat i tam, kde se nám to tak trochu příčí nebo nehodí – třeba při nějaké další Kubiceho zprávě. A ke ketmanu už se nevracejme. Není totiž důvodu být na něj hrdý.