Dotýkáte se hledání smyslu života, jedním z vašich témat je i prokrastinace. Ptaní se po účelu života je staré jako lidstvo samo. Jenže co prokrastinace, není to jen moderní sexy téma, na kterém se dá postavit podnikání?
Ono slovo pochází z latiny, najdete ho ve všech nejstarších dochovaných textech. Lidi to řešili odnepaměti, vůbec to není nová věc. Když si člověk udělá na Google Ngram analýzu, jak bylo ono slovo používané literaturou napříč v historii, zjistí, že o prokrastinaci se psalo pořád. A vrchol přišel někdy kolem roku 1820.

Fotogalerie       Zobrazit fotogalerii

Jak ji v oné době autoři chápali?
Tehdy rozdělovali pojem lenost, kdy člověk nic dělat nechce, a prokrastinace, tedy odkládání. Líný člověk je s nicneděláním spokojený, kdežto prokrastinátor věci odkládá a nedokáže se přimět začít. Srovnávat to by byla stejná chyba jako říkat, že angína je chřipka. Prostě není.

Čím je dnes prokrastinace způsobená?
Zaprvé nedostatkem smyslu. Když lidi mají smysl a jsou rozhodnutí, že chtějí něco dělat, tak často neprokrastinují. Jágr nebude prokrastinovat hraní hokeje, protože v něm vidí smysl a baví ho. Většinou prokrastinují lidé, kteří nemají smysl, životní vizi, nemají rozhodnuto, co chtějí dělat. A druhý symptom je nedostatek vůle. Člověk vizi může mít, ale chybí mu exekutiva, schopnost jít a něco reálně udělat. Ve chvíli, kdy má člověk vizi a akci, nějak to funguje. Japonské přísloví říká: Vize bez akce je sněním, akce bez vize je noční můra. To přesně vystihuje ony dva symptomy.

Snažím se být v módu ego 2.0

Množí se názory, že evropská civilizace upadá do depresí, protože nemá za co bojovat, jako když zde probíhaly války.
To dává smysl, protože ve chvíli, když jste ve válce, máte smysl života daný zvenku – přežít.

Ale přece nepotřebujeme válku, abychom byli v pohodě, ne?
Třeba Elon Musk si našel smysl v tom, dostat člověka na Mars. Myslím, že se potřebujeme spojovat nad takovými výzvami. Nemyslím si, že smysl musí být nutně jenom to, že člověk přežije a vyhraje válku, ale že bude například objevovat lék na rakovinu. Smysl nemusí být vždycky hluboký a extrémně velký. Myslím, že smysl může být i v tom, otevřít si kavárnu a dělat dobrou kávu a mít radost, že lidem chutná. Smysl může být dobře vychovat dítě, předat mu hodnoty a vytvořit dobré rodinné zázemí, dělat kvalitně práci a být na ni hrdý. Naopak si myslím, že když se člověk naučí hledat smysl v drobnostech, téměř v čemkoli, v jakékoli práci, potom se dělají lépe ty velké věci.

Už jste našel smysl svého života vy?
Velká část mého životního smyslu je vzdělávání. Hledat užitečné informace, zjednodušovat je a předávat je lidem. O tom byla i knížka Konec prokrastinace.

A mimo to?
Vedle toho je mým smyslem podpora hodnot, kterým věřím, že jsou důležité. Jedna z těch klíčových je pro mě kritické myšlení, tedy schopnost orientovat se ve všech dostupných informacích, poznat, které jsou kvalitní, odlišit je od těch nekvalitních. Celkově je pro mě důležité kritické myšlení popularizovat. Myslím, že v dnešní době je to jedna z nejdůležitějších dovedností vůbec. Lidi na internetu sdílejí věci podle emocí, ne podle faktů. Dále je potřeba i ukazovat, kde se dá kritické myšlení aplikovat. Takže smyslem mého života je jednak šířit kritické myšlení a jednak ho aplikovat na důležité domény pro život – na osobní rozvoj nebo na zdraví. Vedle toho je pro mě důležitá hodnota, které říkám ego 2.0.

Co přesně ego 2.0 je?
Nejdřív vysvětlím, co je ego 1.0. To jsou věci, které dělá člověk čistě sobecky pro sebe. Ego 2.0 jsou věci, které dělá upřímně pro druhé. Myslím, a hodně studií to potvrzuje, že když se lidi chovají víc ego 2.0, když dělají víc pro druhé, aniž za to něco očekávají, celá společnost lépe funguje.

Petr Ludwig   Narodil se v roce 1986, v roce 2013 vydal knihu Konec prokrastinace. Založil konzultantskou firmu GrowJOB zaměřenou na firemní i osobní růst, zvyšování motivace a efektivity. Ve Spojených státech má společnost Procrastination.com. Založil iniciativu Hodnotové Česko, natáčí rozhovory Deep Talks a přednáší. Esquire Man - Do 35 let O titul Esquire Man 2019 se Petr Ludwig uchází v Kategorii do 35 let, která se zaměřuje na zástupce mladé generace, které leží na srdci budoucnost. Spolu s ním byl nominací oceněn reportér Jarek Rubeš a podnikatel Jakub Plojhar.

Co konkrétně děláte v rámci ego 2.0 vy?
Snažím se celou práci dělat jako ego 2.0. Aby všechny přednášky, které dělám, lidem pomáhaly, aby jim byly k užitku. Vedle toho mám nadační fond Lepší senior, který podporuji z peněz, jež mi vlastně zbývají z firmy. Věnujeme se přednáškám pro české seniory, protože je to taková opomíjená cílovka. To je čistý ego 2.0. A pak si myslím, že je ego 2.0 důležité dát do každého dne, od malého úsměvu na paní prodavačku přes dobrý skutek pro kolegu, který by se dělat nemusel. A myslím si, že se z toho dá udělat životní styl.

Vy máte projektů spoustu…
Jsou pro mě důležité, věřím, že trochu mění společnost. Jsou to rozhovory Deep Talks, které dělám se zajímavými lidmi, YouTube videa, která šíří kritické myšlení k mladé cílovce, kde je to strašně důležitý. Každý rok bezplatně přednáším v mnoha školách. Zrovna teď jedu na gympl, kde jsem studoval, přednášet už potřetí. Dává mi smysl dostávat informace k co největšímu počtu lidí, aby jim byly k užitku.

Jak měřit, že měníme svět

Prohlásil jste, že vaším životním cílem je trochu měnit svět. Jak se vám to daří?
Nějakým způsobem trochu měnit svět vlastně zastřešuje všechno. Když člověk napíše knížku, něco malého po něm na světě zůstane. Samozřejmě čím víc si tu knížku přečte lidí a čím víc ty lidi něco změní, je onoho smyslu víc… Když ta knížka například vyšla v sedmi jazycích, mohla vyjít v 27 jazycích. A mohl bych napsat další knížku, která bude ještě lepší v tom, že pomůže ještě více lidem.

Je to tedy taková nekonečná cesta…
Pro mě je to nekonečný proces a doufám, že za 50 let budu dělat totéž, co dělám teď, ale o trochu lépe. Zároveň je potřeba se ptát, jestli by člověk u toho, co dělá, náhodou nenašel ještě efektivnější cestu. Takže ano, měnit svět je základ. A aplikovat kritické myšlení na to, co člověk sám dělá.

Měnit svět je však naprosto neměřitelný cíl, není to trochu frustrující?
Ono se to měřit dá. Třeba ve firemním byznysu se to dá měřit engagement dotazníkem. Když uděláme přednášku nebo spolupracujeme s firmou, na číslech se jim projeví, že mají například spokojenější zaměstnance, nižší fluktuaci. Takže ve firemním světě, kde je těžiště oné práce, se to dá měřit docela exaktně.

A v osobním?
Tam je to těžší, dá se to měřit nějakým selfreportingem. Lidi si například každý den píšou, jak byli spokojení, a když to roste, jsou asi spokojenější. Když lidi, kteří nikdy neběhali, začnou běhat a přijdou za mnou a řeknou, že zhubli deset kilo, je to taky něco měřitelného. Ale ideální by samozřejmě bylo, kdyby se udělala nějaká suma spokojenosti všech lidí v Česku a bylo by vidět, že čím víc přednáším, tím víc spokojenost roste, nebo že čím víc přednáším, tím víc lidí vidí smysl v tom, co dělají. Ale to asi nejde. Tím pádem člověk musí stavět na dílčích měřeních. A z čím kvalitnějších studií vychází, tím je větší šance, že to bude fungovat.

Není hledání životního smyslu a cíle jen takové pražské marnění času? Napadne taková otázka vůbec někdy obyvatele menších měst nebo venkova?
Téma smyslu je pokryté ve všech významných světových náboženstvích, takže to bylo řešené od nepaměti. Většina antických filozofů se zabývala primárně smyslem života, je to něco, co se naopak týká úplně všech. I když člověk žije v jihovýchodní Asii, pracuje někde v úplně jiném prostředí, zamýšlí se, proč tady je. Někomu dají odpovědi náboženství, my holt žijeme v České republice, která je aspoň podle dat jedna z nejateističtějších zemí. Lidé tím pádem často cítí prázdnotu a mají potřebu onen smysl hledat. Když člověk vydělává peníze, má kde bydlet, má co jíst, logicky se začne ptát: „A není něco víc, co po sobě na světě zanechat?“

Máte i toto tvrzení doložené vědecky nebo studií?
Byly tři vídeňské školy podle tří psychologů, kteří to zkoumali. Freud říkal, že nás motivuje touha po primárních pudech, zaopatřeních. Potom byl Adler, ten říkal, že nás motivuje nejvíc touha po uznání, moci, penězích. A pak Viktor Frankl, který říkal, že nás nejvíc motivuje právě touha po smyslu. Byl to člověk, který přežil Osvětim a sám říkal, že nejvíc tam bojovali o přežití lidi, kteří měli silný smysl v životě. Vypadá to, že náš mozek je od přírody zadrátovaný tak, že smysl hledá, a když ho nemá, je nespokojený.

Odtud deprese?
To je jedna z nejčastějších příčin depresí. Nedostatek smyslu v práci, tomu říkáme korporátní deprese. Když náš mozek smysl má, aktivují se naopak jeho centra a vytváří silné pozitivní emoce, jedny z nejsilnějších. Za mě to není věc pražské kavárny, ale je to věc designu našeho mozku, desetitisíce let stará věc. Hledat smysl, nacházet ho, zpochybňovat dogmata a naopak.

Havel by dnes pro společnost dělal víc než já, říkám si

Jaké situace utvářely váš život? My dva jsme se poznali při nouzovém přistání letadla, jemuž vypověděl motor, a dost často nehodu v rozhovorech zmiňujete…
Představím si přesně takové tři čtyři zlomové momenty. Paradoxně všechny byly někde na hranici života a smrti, jednou to bylo samozřejmě v tom letadle. Myslím si, že i zarytý ateista by se v danou chvíli nějakým způsobem… Ne modlil, ale sliboval, že když se z toho dostane, bude žít lepším životem. Já si právě přesně myslím, že – a to bude poprvé, kdy tuhle myšlenku řeknu – když je člověk v ohrožení přímou smrtí, vždycky se obrátí na nějakou vyšší sílu. Protože mu nic jiného nezbývá. Protože když sedíte v letadle, kde je zadřený motor, a nevíte, podle mě to i ateista zkusí a řekne: Budu žít lepším životem. Tahle situace paradoxně nevedla k tomu, že bych se stal věřícím, ale víc ve mně odhalila nebo obnažila základní hodnoty, které jsou pro mě důležité.

K čemu vyššímu jste se v té chvíli obrátil?
To je velmi osobní otázka. Já to řeknu. Myslím si, že… Nevyužívám to úplně často, využil jsem to třikrát v životě, když byli v ohrožení moji blízcí nebo když jsem byl na hranici smrti já… Opravdu jsem se obrátil k nějaké vyšší bytosti. I když na ni nevěřím. Když jde o život nebo jde o život někomu blízkému, obrátí se k tomu každý.

Máte někdy strach ze smrti?
Moc ne. Jediné, z čeho mám strach, je, že bych nežil naplno. Mám strach, že společnost půjde do kytek a já budu mít pocit, že jsem mohl udělat víc, to mě děsí nejvíc. Mám furt pocit, že bych měl dělat něco víc. Teď jsem poslouchal životopis Havla od Žantovského a vždycky se ptám: Co by dělal Havel v této době? Asi by dělal víc, než teď dělám já. Takže si říkám, jestli bych neměl podniknout něco víc, třeba napsat další knížku. Abych si pak neříkal, že jsme žili ve zlaté době a že to šlo do kytek kvůli tomu, že se nikdo pořádně nepostavil za ty hodnoty.

Nemáte někdy pocit, že jste jehla v kupce sena?
No jasně. Na druhou stranu, když vám pak tleská sál 800 lidí vstoje, tak to ukazuje smysl. Že jsou lidi, s nimiž to rezonuje, a kdyby se z těch osmi stovek lidí deset procent nějak změnilo, tak to má smysl. Feedback od lidí, hlavně na přednáškách, kde je silná atmosféra, mě přesvědčuje, že mají smysl. Denně mi přijde několik e-mailů a zpráv od lidí, ať v tom, co dělám, pokračuju, že jim to v něčem pomáhá. Takže vlastně nemám pocit, že jsem jehla v kupce sena. Naopak mám pocit, že když už jednou člověk dokázal napsat knížku, kterou si přečetlo tolik lidí, že to naopak je tlak, že musíte napsat další, že to jinak nejde.

Jak s tím vším souvisí kritické myšlení? Měl jste někdy „aha“ moment, kdy jste si uvědomil, že jste špatně vyhodnotil informace nebo situaci?
Někdy ze srandy říkám, že vždycky je potřeba si připustit, že jste trošku blbec, a když si to člověk nepřipouští, tak tím je větší blbec. Na přednášce občas provokativně vyzvu lidi, aby se přihlásil ten, kdo si myslí, že je trochu blbec – a ten, co se nehlásí, ať se zamyslí dvojnásobně. Byly momenty, kdy jsem se choval špatně a udělal rozhodnutí, kterých lituju. Ale myslím si, že když má člověk nějaké hodnoty, přizná to a dokáže udělat nápravu. Dneska je spousta lidí, kteří si nedokážou přiznat, že se zmýlili, nedokážou uznat chybu, nedokážou říct, že něco nevědí.

V jednom rozhovoru jste říkal, že se situace s kritickým myšlením v Česku nelepší…
Nelepší, zhoršuje.

Podle čeho tak soudíte?
Podle analýz před volbou amerického prezidenta, které zjistily, že ty nejsdílenější články byly fake news, nebyly ničím podloženy, a je to ověřený. Takže například článek, že papež doporučil na amerického prezidenta Donalda Trumpa, papež sám vyvrátil, původní zdroj té informace byl na satirickém portálu, ale byl to nejsdílenější článek na internetu v té době v Americe vůbec. Podobný trend se objevuje v Česku. Parlamentní listy sdílejí obrázek modlících se lidí a je tam napsáno Francie, a pak tu fotku hledáte, zjistíte, že to bylo v Indii v úplně jiném roce. Ta post truth society nebo post truth era, v níž si lidi dělají názor podle emocí a ne podle faktů, je dnes očividná všude. Když se podíváte, co občas lidi píšou v diskusích, za posledních pět let se to podle mě vyhrotilo, zhoršuje se to, a to výrazně. Například v Makedonii generovali právě ty fake news, protože asi pět mladíků zjistilo, že když budou dělat fake news, budou vydělávat na reklamě. Takže ne žádná tajná služba, prostě jenom kluci, kteří chtěli vydělávat na reklamě…

Pravidla porušuji ve správný moment

Když už jsme u emocí, nemáte už tak silně vyvinuté kritické myšlení, že si nemůžete nic užít? Pro nezúčastněného sledovatele působíte jako strašný vzorňák a puntičkář, žijící podle všech pravidel, která na přednáškách vzývá. Jaký prostor máte v životě pro spontánnost?
Právě že si myslím, že extrémně velký. Mně se několikrát stane, že jdu na večírek, jsem tam do rána a dost porušuju svoje pravidla, ale ve správný moment. To je podle mě důležitý. Mít pravidla, ale vědět, kdy je člověk může porušit.

Není to jen další pravidlo? Přesně vědět, kdy pravidla porušit?
Ne vědět. Je to podle mě tak, že to neplánujete, ale když ten moment nastane, podle pravidel se nezachováte. A nemyslím na morální pravidla. Když si člověk například řekne, že nebude pít, ale pak potká někoho zajímavého, opije se s ním a zažije něco supr. Já se v jádru snažím mít disciplínu, systém, ale můj život je moc pestrý právě proto, že ten systém porušuju. Že odlítnu z ničeho nic do Japonska nebo jdu támhle někam poznat nový lidi.

Každý nový člen vašeho týmu se prý u vás musí opít „rumpaňským“, tedy rumem se šampaňským...
To je tradice. Svého času jsem hrával asi pět let v punkové kapele, tam jsme lili první ligu a mám z toho spoustu hezkých historek a zážitků. Zároveň teď mám měsíc, kdy jsem vůbec nepil, a cítím se taky dobře. Ani jedno se nemá přehánět. Ve firmě máme tradici, že každý nový člověk musí pít rumpaňský, ale ne kvůli alkoholu, je to takový křest ohněm. A vždycky to koluje a musejí se napít všichni. Já si myslím, že můj život by byl úplně bez alkoholu nuda, ale zase kdybych pil každý den, tak… Jde o míru.

Dá se říct, že alkohol je vaše neřest, nebo to tak neberete?
Rozhodně ne. Myslím, že ve výsledku mám rád zážitky. Snažím se život dělat jako takovou zážitkovou agenturu, večer jdu spát s tím, že den byl dobrý, když mám za sebou intenzivní zážitek. Někdy je jím přednáška pro hodně lidí, někdy odjedu do odlehlého chrámu v Japonsku a někdy si dám s někým skvělý pivo a dobře do hloubky pokecám. Takže si opravdu myslím, že alkohol, když to člověk nepřehání, může generovat fakt supr historky.