Jak se mohlo stát, že skoro pět procent obyvatel Česka je zadluženo až po uši? Proč stát dovolil, že se soudní exekutor, jistě nutný nástroj práva, stal skoro synonymem gangstera? Nad tím jsem se pokusil právě zamyslet.

     »Na 490 tisíc obyvatel Česka dluží takové peníze, že už je zřejmě nikdy nevrátí. Na krku mají v průměru více než tři exekuce a to je pro většinu z nich obtížně zvladatelný závazek. U 190 tisíc osob je dokonce evidováno více než deset exekučních případů.
Průměrně se v jedné exekuci vymáhá 80 tisíc korun. Počet dlužníků s vícenásobnými exekucemi navíc za poslední tři měsíce vzrostl o deset procent. Do nových dluhů tak v drtivé většině případů padají ti, kteří ještě nesplatili ty staré, a tedy není ani žádná šance, že peníze někdy vrátí.«
     Přečetl jsem si to v úvodu článku »Půl miliónu Čechů dluží tolik, že to už asi nevrátí« na serveru Novinky.cz http://www.novinky.cz/ekonomika/381128-pul-milionu-cechu-dluzi-tolik-ze-to-uz-asi-nevrati.html. Hned se mi vybavila debata, co jsem vedl asi před čtyřmi roky s kamarády, když jsme se vraceli z šachového večera kolem přerovského exekučního úřadu Tomáše Vrány.
     „Bude hůř!“ prohlásil jeden z mých přátel.
     „Nepochybně,“ řekl jsem, neboť zlým zprávám věřím apriori. „Jak jsi to zjistil?“ zajímal jsem se.  
     „Naproti u exekutorů svítí o jedno okno víc než obvykle,“ vysvětlil kamarád.
     A skutečně. Okna exekutorského úřadu ještě plála do noci. Dokonce se zdálo, že odtud na ulici uniká pára z potu úsilí exekučních úředníků. Dolehla na mě marnost a napadlo mě, jak mrzká je práce, jejímž hlavním produktem je lidské neštěstí. Musel jsem však přijmout argument, že se lidé pod exekucemi přivádějí do malérů většinou sami nezodpovědným a lehkovážným zadlužováním a že exekutoři poskytují služby jejich věřitelům. 
     Jiný kamarád podotkl, že loni stoupla zadluženost lidí v Česku o osmdesát procent, ale jen o procento počet zadlužených. Jinak řečeno, půjčují si stále ti samí a pořád více. 
     Náš rozhovor proběhl v době, kdy jsem ještě neznal tehdejší statistiku, zveřejněnou pár dní nato. Uvádělo se v ní mimo jiné, že za loňský rok vykonal právě přerovský exekutorský úřad největší počet exekucí majetku a bylo to označeno za smutný rekord. Vymahatelnost pohledávek ovšem výrazně klesla.
     Od té doby se situace změnila v tom, že se stát pokouší nasadit zdivočelým exekutorům postroje a udidla a nejzdivočelejší exekutor Tomáš Vrána počátkem září rezignoval, avšak myslím, že se jen tak nepodaří dostat zpět do láhve džina, co utrhl exekuční lavinu.
     Už tehdy, kdy zákon posvětil vznik soukromých soudních exekutorů (v roce 2001), jsem to považoval za absurditu. Nechápal jsem a nebyl jsem zdaleka sám, jak může být spojen výkon soudní moci se soukromým podnikáním. Co je to za pitomost – prosazovat právo a spravedlnost prostřednictvím ekonomických subjektů? říkal jsem si. Přesunout pravomoci, co přísluší jednomu z pilířů státní moci, do rukou těch, jejichž zájmem je generování zisku, nemohlo přinést nic dobrého. V úvodu citovaný článek je toho nejnovějším důkazem.
     Avšak informace, že skoro dvě stě tisíc lidí v Česku má na triku více než deset exekucí, mě přivádí ještě k jiné oblasti otázek. Proč nechává stát legálně působit takové množství »lichvářských« společnosti? Výsledkem čeho jiného než lichvy by mohla být tak obrovská nabídka rychlých a snadných půjček a úvěrů? Tyto společnosti se absolutně nestarají o to, jestli jsou lidé, kterým bez cavyků půjčují, vůbec schopni ty úvěry s krvavými úroky splácet. Když totiž nesplácejí, vzápětí mají na krku soukromého exekutora, kterému stát přepustil pravomoci a dosud nijak neomezoval jeho někdy přímo gansterské metody vymáhání dluhů. Nabíledni je, že se úspěšně rozběhl obchod s pohledávkami, do jehož soukolí spadlo vedle dlužníků, co si bez rozmyslu půjčují na hlouposti za nestydaté úroky, také množství nešťastníků, jež měli jen nepatrné dluhy vzniklé opomenutím nebo tím, že je na ně věřitelé neupozornili. Jejich mizivé dluhy pak čachráři s pohledávkami, vymahačské gangy a soukromí exekutoři vyhnali do závratných výšek a připravili je o veškerý majetek včetně domů.
     A co dělal stát? Jen přihlížel a navíc dovolil, aby se do tohoto často nekalého byznysu dravě zapojil nástroj soudních exekucí. Institut osobních bankrotů, na nějž navíc málokterý dlužník dosáhne, tristní situaci řešit příliš nepomáhá.

     Můj kamarád tehdy řekl, že bude hůř a už je. Tak obrovský kolotoč dluhů, pohledávek, vymáhání a exekucí svědčí o jediném – že u nás momentálně probíhá přímo mafiánské přerozdělování majetku.

Jaroslav Kvapil