Jeden se narodil u Štramberku, druhý v Plzni. Setkali se až v roce 1938 při studiích na vysoké obchodní škole v Praze, přesto působili, jako by spolu byli odjakživa. Už od dětských let oba fascinovaly daleké země, milovali přírodu, hltali cestopisy a dobrodružné knihy.

Úmorné přípravy

Při studiích několik let pracovali na ambiciózním projektu pojmenovaném jednoduše 5. Číslo označovalo počet kontinentů, které chtěli navštívit. O každé zemi se muži snažili získat maximum poznatků, překreslovali si mapy, učili se historii, zjišťovali podrobnosti o sociálním složení, ekonomice i klimatu. U každého státu měli třeba zaznamenaný přesný průběh průměrných ročních teplot i průměrných srážek. Byla to úmorná mravenčí práce, ale oba dobře věděli, že se jim pečlivá příprava vyplatí.

Několik let pilovali svou jazykovou výbavu. Hanzelka ovládal němčinu a francouzštinu, Zikmund se zase domluvil anglicky.

Na vysoké škole si oba přibrali ruštinu, učili se také několik exotických jazyků. Hanzelka pronikal do tajů svahilštiny, Zikmund se zabýval arabštinou a zvládl ještě základy italštiny a holandštiny.

Umíte vůbec řídit?

Když v roce 1946 dokončili studia, v kapse měli nejen diplomy tituly inženýrů, ale hlavně do nejmenších detailů zvládnutý plán na „rozumně rychlou cestu pěti světadíly v jednom tahu", která měla trvat tři a půl roku. Bezmezné nadšení a hluboké vědomosti jim ale byly k ničemu. Potřebovali peníze. A to byl problém.

Když napochodovali do kanceláří vedení kopřivnické Tatry s tím, že by chtěli půjčit vůz, zaťukali si šéfové pouze na čelo.„Jen tento týden jste pátí nebo šestí,"odbyli je. Důvěru nebudily ani jejich ještě téměř mokré řidičské průkazy a chatrná praxe s krátkodobým řízením nákladního vozu při rozvozu mléka.

Mladí muži se ale nevzdali, sehnali si řadu doporučení a nakonec v Tatře požádali o absolvování dílenské praxe. Až tehdy vedení pochopilo, že to Hanzelka se Zikmundem myslí opravdu vážně.

Oba podstoupili stáž jak ve výrobě, tak v autoopravně. Získané znalosti později mnohokrát použili v praxi. Sympatie generálního ředitele Tatry si získali i slibem, že v cizině budou propagovat české výrobky. K dobré reklamě potřebovali ten nejmodernější vůz, kterým byla futuristicky vyhlížející Tatra 87, se kterou tehdy jezdily jen politické špičky.

Vedení automobilky se zavázalo dodávat i náhradní díly. Tím ale podpora skončila.„V ničem dalším na nás nespoléhejte. Bude to test vaší zdatnosti a odolnosti,"varovali je šéfové Tatry.

183 ministerských porad

Dvojici čekala další zatěžkávací zkouška: boj s byrokracií. Veškerá povolení, víza a razítka si museli sehnat sami a rozhýbat státní mašinérii dalo pořádnou práci.„Když se protlačíme džunglí československých úřadů, tak už nás žádná džungle na světě neohrozí,"říkali si cestovatelé.

Prý se konalo až 183 ministerských porad a po zdárném ukončení té poslední obdrželi mimo veškerých povolení i 400 tisíc korun od Národní banky. Nešlo ale o sponzorský dar, nýbrž půjčku, kterou museli vrátit i s úroky. A tak se i stalo. Dvojice získala peníze z honorářů za reportáže, filmy, fotografie a za autorská práva svých knih.

Auto na odpis

Hanzelka a Zikmund ještě potrénovali v Beskydech jízdu v terénu a 22. dubna 1947 vyrazili od pražského sídla Autoklubu do Marseille a dále lodí do Afriky. V Libyi nastal první problém, když je nechtěli navzdory platnému vízu vpustit do země. Krátce poté nastala další potíž. Havarovali a vůz zcela zničili. Sami naštestí byli v pořádku. Vypadalo to na hořký konec. Tatra se ale zachovala velkoryse a dala jim možnost vybrat si v alexandrijském přístavu jedno z aut, která tam čekala na další export. Cestovatelé pak ještě nechali černý vůz přelakovat na stříbrno, aby tolik nepřitahoval sluneční paprsky.

Pak pokračovali přes Káhiru, Asuán a Núbijskou poušť, kde jim šlo o život kvůli nedostatku vody a hlavně pohonných hmot. Na začátku roku 1948 zdolali Kilimandžáro, dostali se k Viktoriiným vodopádům a pak až do Kapského Města. Už cestou měli zprávy o „Vítězném únoru" a začali uvažovat, co dál. Dostali totiž příkaz, aby se vrátili do vlasti.

Přesto pokračovali v cestě. Přeplavili se do Argentiny, jeli kolem Amazonky k lovcům lebek, dále do Panamy, Kostariky a Guatemaly, kde si Jiří Hanzelka vážně poranil ruku a musel odletět domů. Zikmund ještě navštívil mayské pyramidy a s vozem se vrátil do vlasti. Původní plán zahrnoval i Severní Ameriku, ale tam cestovatelé nedostali víza.

Je až neuvěřitelné, že extrémní trasu absolvovali se sériovým a nijak neupraveným vozem. Jediným vylepšením byl speciální kufr, který si nechali vyrobit přesně na rozměr dvou zadních sedadel. Plně naložený vážil 130 kilogramů a bylo tam všechno: kancelář, prádlo, obleky, literatura, filmová technika, spousta náhradních dílů i dva psací stroje. Podle potřeby se dal vyjmout, přední sedadla se sklopila a vzniklý prostor sloužil jako místo ke spánku.

Vy už nikam nepojedete!

Při druhé cestě, kterou Hanzelka se Zikmundem zahájili v roce 1959, měli už mnohem lepší komfort a výbavu. Východní Evropu, Asii a tichomořské ostrovy projeli v nákladní Tatře 805 a nechyběl ani přívěs s kuchyňským zařízením. Postupně ale vše posílali domů. Po měsících v pustině pro ně věci přestávaly ztrácet hodnotu. V roce 1964 se vrátili sotva s třetinou původního vybavení.

Původní plán velkolepé cesty kolem světa ale nemohli dokončit. Kvůli své „Zvláštní zprávě č. 4", která popisovala poměry v Sovětském Svazu a která ihned putovala do trezoru, začali mít problémy. Situace se ještě zhoršila po roce 1968, kdy nesouhlasili se vstupem vojsk Varšavské smlouvy.

Teprve až po roce 1989 se Miroslav Zikmund podíval do Austrálie a po více než půl století dokončil plán, který si vysnil ve školní lavici. Bohužel už bez nemocného Jiřího Hanzelky.

TOMÁŠ MRZENA

Jiří Hanzelka: Jak přišel o prst

Narodil se na Štědrý den roku 1920 nedaleko Štramberku. Ve třech letech se s rodiči přestěhoval do Kopřivnice, kde jeho otec pracoval v Tatrovce jako dělník ve vývoji a příležitostně závodil jako spolujezdec Josefa Vermiřovského. Za války byl Jiří nasazen na zemědělské práce u Tábora, kde přišel o prst. V roce 1954 se oženil a narodil se mu syn Jiří a dcera Hana. Roku 1958 věnoval svůj dům v Gottwaldově městu s podmínkou, že v něm budou dětské jesle. Podepsal Chartu 77 a jeho jedinou obživou bylo kácení stromů a sekání trávy u pražského podniku Sady, lesy, zahradnictví. Po roce 1989 už trpěl vážnými zdravotními komplikacemi, které mu znemožnily další cestování. Zemřel v roce 2003.

Miroslav Zikmund: Soudil se o svůj důchod

Narodil se roku 1919 v Plzni jako syn strojvůdce. Před zahájením studií na vysoké škole pracoval jako úředník, ale také třeba porážel dobytek na jatkách. Po roce 1954 se oženil a narodil se mu syn. V 70. letech se kvůli perzekuci ze strany režimu protloukal, jak se dalo, a rozprodával svůj majetek. V roce 1979 mu sice vznikl nárok na důchod, ale musel se o něj soudit. Nakonec dostal jen směšnou částku. Pak si ale spravil chuť. Po sametové revoluci několikrát navštívil Austrálii, procestoval i Nový Zéland, Izrael, Egypt, Maroko, Maledivy nebo Srí Lanku.

Tatra 87

Ve výrobě: 1937-50

Délka: 4740 mm

Šířka: 1670 mm

Výška: 1500 mm

Motor: osmiválcový do V umístěný vzadu

Objem: 2968 cm³

Výkon: 75 koní

Převodovka: čtyřstupňová

Poháněná náprava: zadní

Hmotnost: 1370 kg

Objem palivové nádrže: 55 l

Maximální rychlost: 160 km/h

Spotřeba: 12,2 l/100 km

Počet vyrobených vozů: 3023

Účet cesty z let 1947-50

Za 1290 dní projel Hanzelka se Zikmundem 44 zemí. Celkem urazili 111 tisíc kilometrů, z toho v Tatře najeli přes 67 tisíc kilometrů. Vůz za den průměrně ujel 50 kilometrů, rekordem byla porce 785 kilometrů za 24 hodin. Nejvýše se Tatra vyšplhala v Peru, kde vyjela do výšky 4860 metrů nad mořem. Za celou cestu spotřebovala 10 tisíc litrů benzínu a měla 22 defektů, z toho 20 na zadní nápravě. Cestovatelé přivezli 10 tisíc snímků a 11 kilometrů filmového materiálu. Celkové náklady na cestu vzrostly na milion korun.

Autor: Redakce